Já za deset let (v roce 2034)

Já za deset let (v roce 2034)

Splynutí vajíčka se spermií. Zázrak, který lidi fascinuje už odpradávna. Nitro každé matky představuje zeminu, z níž postupně klíčí slunečnice nebo kaktusy. Jak může uvnitř člověka vzniknout forma existence?

Ano, píšu tady o skvostu, ovšem skvostem zůstává rostlina pouze tehdy, když roste za standardních podmínek.

(Co z tebe bude? Vždyť ty známky jsou naprosto strašný!)

Všimli jste si, jak máme odmalička nalajnovaný život? Školka, škola, práce, partner, svatba, dům, důchod. Jakmile se někdo vymkne kontrole a půjde proti směru hodinových ručiček, stereotypní koloběh času ho bude chtít co nejdřív opět polapit.

(Můžeš mi odpovědět? Co z tebe bude?!)

Já klíčím už devatenáct let a několikrát se mi zdálo, že mi vesmír chce vzít zbylé květy, které zatím nemohu správně spočítat, neboť do budoucna nedohlédnu, a nechat je zvadnout ve hvězdné mlhovině.

(V tomhle nevynikáš, tamto ti nejde, v tom, o čem tvrdíš, že máš ráda, nejsi nejlepší, tak na co jsi? K čemu jsi?!) 

Jak tenká hranice existuje mezi přepychem a bezdomovectvím. Jak rychle může člověk přepnout z lásky na nenávist. Jak povrchní zdá se být otázka, kde budeme za deset let, když nevíme, co nastane zítra. Kam až moje okvětní lístky porostou?

(VYPADNI JSI NULA NIC Z TEBE NEBUDE PROČ SE POŘÁD SNAŽÍŠ O NĚCO V ČEM STEJNĚ DOBRÁ NEBUDEŠ?!!!!!!!! TAK MI TO VYSVĚTLI KURVA!!!!!!!!!!)

Až se mě v roce 2034 zeptají, kým momentálně jsem, doufám, že neřeknu, že jsem herečka, spisovatelka a milovnice umění. Doufám, že řeknu, že jsem svobodomyslná, šťastně vyklíčená růže.