Někdy je horor život samotný

Když se řekne horor, každému se vybaví tři věci; tma, nadpřirozené síly a nenalíčené manželky opilých jinochů. Pravá hrůza ale přichází odjinud.    

„Jsi na tahu.“

„Já vím,“ odpovím a krátce si zívnu. Už hodinu trávím v koupelně a záda mě bolí od neustálého dřepění ve vaně. Nikdy by mě nenapadlo, že mne někdo přepadne zrovna při sprchování. Ale stalo se. Vloupal se ke mně pan dokonalý, který tvrdí, že je mým dvojníkem, mou kopií. Jako zkušený teoretický fyzik toto tvrzení z jeho strany zcela odmítám, ovšem bytost, jež sedí naproti mně, je mi hodně podobná. Prakticky úplně stejná jako já.

„Johne,“ oslovil mě sladce John II, „jestli nezahraješ do dvou minut, budu tě muset potrestat.“

Nasucho jsem polkl a zahleděl se na šachovnici před sebou. John II mi pohrozil, že pokud s ním nevyhraju šachovou partii, budu umučen k smrti. Po každém mém špatném tahu se dvojníkův nůž sveze po mé kůži.

„Proč jsi tady?“ pronesl jsem tiše a na chvíli vzhlédl od naší partie.

John II se na mě se škodolibým úsměvem podíval a řekl: „Inu, chtěl jsem spatřit svého nejmilovanějšího bratříčka.“

„Nejsem tvůj bratr!“

„Jsem tvé druhé já. Tvé myšlenky jsou mými myšlenkami, tvé pocity mými pocity, tvá duše mou duší.“

„Lžeš.“

„Proč tedy vypadám stejně jako ty?“

„Nevím, třeba pocházíš z alternativní reality.“

John II zakoulel očima. „Hraj a nemel, šprte.“

Soustředil jsem se opět na svět šedesáti čtyř šachových polí. Cítil jsem se prázdný, bezvýznamný, jako bych ztrácel svůj smysl života. Jeden špatný tah mi uštědří další řeznou ránu. Jeden špatný tah mě posune o jeden krok blíže ke smrti. Jak vzdorovat, když můj protihráč uvažuje jako počítač?

„Za půl minuty končí všechna sranda, bratře.“

Roztřásla se mi kolena. V duchu jsem si přehrál několik variant, jak by partie mohla dál pokračovat, a nakonec jsem se rozhodl táhnout jezdcem.

John II zakroutil uznale hlavou. „Vypadáš jako neoholený statkář zkřížený s vypelichaným kohoutem, avšak zdání klame. Tvůj mozek je geniální, uvažuješ logicky.“

Oddychl jsem si.

„Ovšem,“ pokračovala líně má kopie, „ani přesná logika někdy nestačí.“

Podíval jsem se Johnovi II do očí. Pak už jsem pouze pocítil na své pravé ruce studený kov, říznutí do kůže a kapky krve dopadající na bílou vanu.

„Proč to děláš?!“ zařval jsem hystericky a držel se za postižené místo.

„Neřvi, jinak tě zabiju už teď!“

„Vysvětli mi pravý důvod, proč jsi tady!“

John II najednou zvážněl a naklonil se ke mně. Jeho temné oči se vpíjely do těch mých. Jemně si mě přitáhl k sobě, chytl mne za boky a opřel své čelo o mé. Slyšel jsem jeho přerývaný dech a tlukoucí srdce.

„Víš, proč hrajeme šachy?“ otázal se tajemně a otřel se svými rty o ty moje.

„Ne,“ odvětil jsem zaraženě a snažil se skrýt svou nechuť.

John II sáhl na mé vypracované břicho a řekl: „Protože jen královská hra ti otevře oči, Johny.“

„Neříkej mi Johny.“

„Proč, bratříčku?“

„Jestliže jsi vážně můj dvojník, víš proč.“

„Sakra, já zapomněl. Tobě takhle říkávala tvoje dávná přítelkyně, co tě podvedla s tím hezounem ze Španělska, že?“

„Dost.“

„Dal jsi jí všechno, avšak ona plně neopětovala tvé city.“

„Přestaň.“

„Nevážila si tvých milostných slůvek, dokonce nenáviděla tvá pohlazení.“

„DRŽ HUBU!“

„Johny, představoval sis někdy, jaké by to bylo, kdybys navázal vztah s mužem?“

John II si mě přitáhl zase o kus blíže. „Pověz mi, Johny, přemýšlíš nyní nad zakázanými věcmi?“

Zhluboka jsem se nadechl. „Nejsem gay,“ pravil jsem co nejvyrovnaněji, „a připadá mi nechutné představovat si nás dva spolu. Vždyť ty jsi já a já jsem ty. Nechci líbat sebe samého.“

Můj dvojník se rozchechtal na celou koupelnu. Jeho smích se mi zdál v tom okamžiku mrazivý a zlověstný. Naklonil se k mému uchu a vášnivě zašeptal: „Bojíš se, Johny.“

„Čeho bych se měl bát?“

„Nepamatuješ si snad na to znásilnění? Jak tě ti dva chlápci, co se právě vraceli z hospody, přivázali ke stromu, dali ti do pusy roubík a svlékli celého do naha?“

„Nepřipomínej to.“

„Jak jsi křičel o pomoc, ale nikdo nepřišel?“

„Nepřipomínej to!“

„Jak sis jako otrok nechal lízat kulky? Ani tvá máma ti tenkrát nepřišla na pomoc!“

„NE!“

Vrazil jsem Johnovi II pěstí a rozplakal se. Vzápětí se mi na stehnech a podbřišku objevily další řezné rány. Vyjekl jsem bolestí a schoulil se do klubíčka, čímž jsem shodil figury z šachovnice.

„Nemehlo!“ zaburácel John II a zanechal na mě další krvavé stopy.

Pár minut se nikdo z nás neozval, pouze byly slyšet mé vzlyky. Všude jsem cítil pach své krve. Třásl jsem se, potil se a čekal, co bude dál.

„Postav figurky do předchozí pozice,“ pronesl do ticha náhle John II a pomohl mi usadit se zpět na své místo. Jakmile jsem se trochu uklidnil a vzpamatoval, uchopil jsem černého střelce a chtěl ho postavit na původní pole, jenže jsem si nemohl vzpomenout. V hlavě jsem měl totální okno. John II vycítil mou situaci a vítězoslavně se pousmál. Instinktivně jsem si zakryl tělo svýma rukama a očekával nevyhnutelný příval bolesti. Má kopie mě však jenom pohladila po vlasech a zvedla mi bradu.

„Nemusíš se přede mnou schovávat, Johny,“ pronesl sametovým hlasem.

„Co tu doopravdy pohledáváš?“ zavzlykal jsem.

„Znáš smysl života, Johny?“

„Ne, ale…“

„Pokud nechápeš smysl života, nepochopíš ani mou přítomnost.“

Zíral jsem na svého dvojníka s otevřenou pusou.

„Kdo jsi?“

„Vím, že člověk je bytost hloupá, nechápavá a zakomplexovaná, ovšem o tobě jsem měl vyšší mínění, bratře.“

„Proč mi ubližuješ?“

„Pojďme dohrát tu partii.“

Po čtvrt minutě se přede mnou objevila pozice, kde jsme skončili, a John II rovnou zahrál tah, kterým mi napadl dámu. Opatrně jsem s ní ustoupil na bezpečné pole a splašeně se podíval na Johna II. Ten se jen ušklíbl a táhl poklidně věží. I když jsem to v sobě dusil, fascinovala mě jeho přesnost a sebevědomí. Byl mým dvojníkem, ale já se takto nechoval. Vždycky jsem působil spíš jako páté kolo u vozu a nesnesitelný šprt, kterého si každý rád dobíral. Své vrstevníky jsem o dva řády převyšoval, ovšem právě mé úspěchy se staly častým podnětem k šikaně a psychickému vydírání. A teď tu sedím jako oběť znovu. Vrátil jsem se do svých studentských let. Teoreticky vzato mluvím a vedu souboj sám se sebou. Potkal jsem své druhé já, avšak nejsem to já. Nebo ano? Možná se v hloubi mé duše skrývají násilnické touhy a dvojník mi má ukázat mou pravou tvář. Co když jsem zrůda jako všichni ti, co mě odsuzovali?

„Myslíš na mě?“ vytrhne mne z mého přemýšlení John II.

Zamrkám. „Cože?“

John II se líně protáhne. „Je s tebou nuda.“

„Odkud se bereš? Z mého nevědomí?“

„Možná ano, možná ne.“

„Proč mi nechceš odpovědět na otázky?“

John II se na mě důležitě podíval a dramaticky pronesl: „Protože dominantní osobnosti odpovídají jenom na otázky, na které chtějí odpovědět…“

Najednou mnou projel zvláštní pocit, jako bych ze sebe shodil všechny zábrany. Přestal jsem vnímat kapičky krve tekoucí z mých řezných ran a zřetelně jsem řekl: „Bojíš se.“

Můj dvojník sebou trhl. Nečekal to. Jeho výraz zůstal stejný, ale dokázal jsem rozpoznat, že uvnitř ho má slova sžírají. Překvapil jsem vlastně i sám sebe. Nikdy jsem se nedokázal nikomu postavit.

„Zopakuj to, Johny.“

Pohltil mě strach. Udělá mi něco horšího než řezné rány nožem? Zabije mě hned teď na místě? Rychle jsem však tyto myšlenky zahodil za hlavu a odhodlal se znovu pronést dvě slova, na kterých doslova závisel osud mého života.

„Bojíš se.“

John II se na mě mlčky zahleděl. Povzdychl si, vstal z vany a odešel pryč z koupelny. Hlavou mi v tu ránu proběhlo tisíce otázek. Pokoušel jsem se postavit na nohy, abych si došel pro lékárničku a obvázal si rány, ale byl jsem příliš slabý. Mé tělo mě neposlouchalo. Nezbývalo mi nic jiného než čekat na svého trýznitele. Uběhlo deset minut a John II stále nepřicházel. Že by odešel? Odradila ho má slova natolik, že se jednoduše vzdal? Doufal jsem v to, ale marně. Po dalších deseti minutách se zjevil a v ruce držel malého plyšového medvídka, kterého jsem dostal ke svým sedmým narozeninám.

„Znáš tuto hračku, viď?“ optal se mě John II.

Zamračil jsem se. „Znám.“

„Proč ji máš pořád u sebe?“

„Připomíná mi mé rodiče.“

„Dali ti ji s láskou?“

„Jistě.“

„Jsi tak naivní, Johny.“

Nechápal jsem, o čem má kopie mluví.

„Rodiče se kvůli tobě pořád hádali. Byl jsi problémové dítě.“

„Nebyl.“

„Že ne? Museli za tebe neustále řešit konflikty se spolužáky, dokonce i tví přátelé se stali pro tebe akorát přítěží.“

„Jednalo se o falešné přátele, manipulovali se mnou a donutili mě dělat věci, za které se ještě teď stydím.“

„A to sis nedokázal vyřešit sám?“

„Rodiče při mně stáli, sami mi vždy přispěchali na pomoc.“

„Možná mluvíš výjimečně pravdu, avšak nevidíš i druhou stránku věci. Kvůli tobě se matka s otcem rozvedli. Kvůli tobě matka probrečela celé noci a otec nadával. Kvůli tobě bylo v domácnosti dusno. Kvůli tobě se nedalo žít!“

Takový vztek, který jsem v ten okamžik pocítil, se nedá popsat slovy. Věděl jsem, že John II lže. Maminka s tatínkem mne milovali!

„Důvod, proč ti dali toho medvídka,“ pokračoval můj dvojník, „je prostý. Jestli se nemýlím, byla to tvá poslední hračka, jež si od rodičů dostal, že?“

„To je sice pravda, ale…“

„Všechno do sebe zapadá. Řešili tvé problémy jenom z toho důvodu, aby si o nich druzí nemysleli, že jsou špatnými rodiči.“

„Proč tohle sakra říkáš?!“

„Darovali ti medvídka z lítosti! Tvá matka brečela, protože porodila nepovedeného syna!“

„JDI K ČERTU!“

Rychlostí blesku jsem vyrval nůž z dvojníkovy ruky a vrazil mu ho do nohy. Čekal jsem, že vyjekne bolestí, ovšem nic se nestalo. John II nevydal ani jeden bolestný sten. Krev mu též netekla. Na chvíli jsem se zarazil, ale pak se mi vyjasnilo.

„Ty nejsi skutečný.“

John II se nebezpečně usmál. „A kdo jo?“

„Je tohle vše, co se mi zdá, pouhým snem?“

„Nejsi tak hloupý, Johny.“

Začal jsem usilovně přemýšlet. Vzpomněl jsem si na slova jednoho mého oblíbeného autora:

Každý z nás vnímá svoji existenci jinak. Někdo se bere jako světový unikát, jiný vnímá svůj život jako samozřejmost. Pro člověka, který nezkoumá sám sebe, neklade si záludné otázky a přihlíží na planetu Zemi jako na úplnou banalitu, mám přesně vystihující situaci.

Když jsme byli malí, zkoumali jsme květiny, pohyb větru a slanost mořské vody. Jak jsme odrůstali z dětských let a dosáhli věku puberty, věcem okolo jsme už nevěnovali takovou pozornost. Jen u snů se lidé dokážou divit neustále a v každém věku. Sny nás ovlivňují a zasahují do našeho osobního života, stejně jako život zasahuje do snů. Je život sen?

„Hraj, ať konečně dohrajeme tu zatracenou partii,“ zavrčel nevrle John II.

„Ne,“ odpověděl jsem pevně. „Chci nejprve vědět, zda nesním.“

John II protočil otráveně panenkami. „Fajn.“

O několik vteřin později jsem ucítil tlak v břiše a svět se obrátil vzhůru nohama. Stál jsem v jakési prázdné chatě, kde se nacházela jen židle a na ní můj milovaný medvídek. Všude kolem byl prach a špína.

„Královská hra dohání k šílenství, nemá konec ani začátek, miny jsou rozestavěny na šedesáti čtyřech šachových polích, figury již neposlouží jako úkryt. Čeká se na pravého vítěze.“

Prudce jsem se otočil za tím skřehotavým hlasem a málem sebou praštil o zem. Můj medvídek na mě nyní mrkal svýma očkama a z úst mu čouhaly dva velké špičaté zuby.

„Královská hra dohání k šílenství,…“

Začal jsem pomalu couvat dozadu, protože se medvídek ke mně nebezpečně přibližoval.

„… nemá konec ani začátek,…“

Srdce mi bilo jako při vytrvalostním běhu a pot mi stékal po zádech.

 „… miny jsou rozestavěny na šedesáti čtyřech šachových polích,…“

Narazil jsem do zdi.

„… figury již neposlouží jako úkryt.“

„To stačí, dvojníku!“

„Čeká se na pravého vítěze.“

Medvídek roztáhl svou velkou tlamu a tesáky mě kousnul do krku. Z žil mi začaly téct proudy krve a smrt si pro mě pomalu, ale jistě kráčela. Složil jsem se na zem a čekal na nevyhnutelné. Medvídek se nade mnou skláněl a zarýval své zuby na stejné místo jako při prvním kousnutí. Bolest jsem již necítil. Smysly jsem měl otupělé, ztrácel jsem zrak a v uších mi pískalo. Takto tedy vypadá umírání? Celé roky zkoumám a dumám nad naší existencí, celé roky provádím své vlastní pokusy, a přitom k nalezení pravdy stačí pár vteřin. I přes všechny strasti však žiju (nebo jsem spíš už žil) rád, obětoval bych klidně celý život výzkumu, než abych se dopídil k výsledku sebevraždou.

„Vítej zpět, bratříčku.“

Otevřel jsem své oči prudce dokořán a zhluboka dýchal. Opět jsem se nacházel v koupelně, seděl v nepohodlné vaně a zíral na svého dvojníka.

„Co tu dělám?“ pronesl jsem rozespale a sáhl si na svůj krk. Nic. Žádné stopy po kousancích. Zůstaly mi jenom řezné rány.

„Vrátil ses. Snil jsi.“

„Prožil jsem sen, který se mi zdál ve snu?“

„Možná.“

„Divné.“

John II se více uvelebil ve vaně a založil si ruce za hlavu. „Dávám ti nyní poslední šanci. Buď dohrajeme tu partii, nebo tě hned na místě zabiju.“

„Proč je pro tebe ta partie tak důležitá?“

„Neslyšel jsi snad medvídka?“

„Slyšel. Ale ve snu mě přece nemůžeš zabít.“

„A kdo říká, že jsme teď ve snu?“

„Když jsem tě bodnul, nic se ti nestalo.“

„Třeba stalo.“

Zase jsem si chtěl v klidu popřemýšlet a vyhodnotit nynější situaci, avšak John II pohodil nožem a naznačil mi, ať okamžitě hraju. Těkal jsem z figurky na figurku a vůbec se nemohl soustředit. Nechtěl jsem však dále pokoušet dvojníkovu trpělivost, takže jsem skoro bezmyšlenkovitě natáhl pěšcem. John II se na mě zvláštně podíval. Nemohl jsem z jeho tváře vyčíst, zda jsem provedl dobrý tah, nebo jsem nadobro zahodil naši partii. Dvojníkovy oči ztmavly a postrádaly jakýkoli náznak emocí. Vůbec jsem netušil, co čekat. Koukl jsem se na pozici a důkladně ji prostudoval. Neviděl jsem za soupeře žádné hrozby. Přiznávám, šachy jsem se nikdy pořádně nenaučil, maximálně základy a pár zahájení, ale taktika i strategie mi šla kdekoli a kdykoli.

„Nejsi tak hloupý, Johny,“ řekl nevýrazně John II.

Svůj zrak namířil ke své dámě a natahoval po ni svou svalnatou ruku. Přistihl jsem se, jak si okusuji nehty i s kůžičkou. Dostal jsem také větší chuť na sladké, a to se stává pouze ve chvílích, kdy jsem ve stresu.

„Nejsi hloupý,“ zopakoval po dlouhé odmlce John II, „jsi jen neskutečný tupec.“

Dáma se po dvojníkových slovech ocitla na poslední řadě. Na poli, kde vybuchla poslední mina.

„Šach mat.“

Pomalu jsem zvedl svůj zrak ke své kopii.

„Mám to brát jako definitivní konec?“

John II se ke mně přiblížil a podepřel mi bradu nožem.

„Splním ti jedno přání.“

„Jaké?“

Dvojník si oblízl rty. „Vstoupím do tebe.“

„Cože?!“

„Nemysli hned na úchylné věci. Já jsem ty a ty jsi já. Jsme z jednoho těsta. Zařídím, aby mé vlastnosti byly tvými vlastnostmi. Aby ses nakonec umučil ty sám.“

„Raději si rozřežu všechny žíly na těle, než abych se choval jako ty,“ procedil jsem skrz zuby.

„Dobře, tvoje volba.“

„Proč chceš zabít svého bratra? Co jsem ti udělal?“

John II se rozmáchl a krev vystříkla až ke stropu.

…

„Au!“

Zase jsem spadl z postele. Ach jo, budu mít opět namožená záda. Ať se jdou ty noční můry vycpat! Nevím, proč mne stále pronásledují.

Vstal jsem neochotně ze země a otevřel všechna okna v místnosti dokořán. Můj skromný pokoj náhle zalilo slunce a já roztáhl rty do spokojeného úsměvu. Zářivé sluneční paprsky vždycky předpovídají nádherný den. Nandal jsem si své ošoupané bačkory a vydal se směrem ke koupelně, kde jsem popadl kartáček a zběžně na sebe mrknul do zrcadla. Kartáček mi ale po chvíli vypadl z ruky. To, co jsem nyní viděl, mi nahánělo hrůzu.

Ještě před tím, než jsem omdlel, jsem zaslechl tři slova, která jsem tak důvěrně znal.

„Jsi na tahu.“