Rozhovor s Miroslavem Hlaučem

V minulém článku jsem vám představila debutový román Letnice od Miroslava Hlauča. Dnes u Letnic stále zůstaneme, ale trochu jinak. Přináším vám s panem Hlaučem rozhovor.

Co Vás vedlo k napsání knihy Letnice?

Asi třicet let jsem měl v hlavě námět na knihu o místě, kde se dějí zázraky tak přirozeně, že o tom nikdo z místních netuší, a době, ve které už zázraků nebude zapotřebí. Tak si to tam žilo a občas se to připomenulo. A asi před dvěma lety mne napadlo, že bych měl čas i důvod to napsat, a protože mne psaní bavilo, napsal jsem to a poslal do nakladatelství. Na druhý den se ozvali a bylo to.

Jedná se o Vaše debutové dílo, ovšem kvalita knihy odpovídá spíše schopnostem zavedeného autora. Čemu vděčíte za svůj spisovatelský talent?

Za talent se nevděčí (a když tak přírodě, Bohu nebo náhodě), talent je, nebo není, a každý máme nějaký. Já bych neuměl hrát hokej, degustovat vína, nedovedl bych se naučit čínsky nebo hrát na bicí. Vždy je spíš otázkou, jestli člověk přijde na to, na co a k čemu talent má, a jestli ho dovede, chce, nebo může využít a doplnit o nezbytné vědomosti a dovednosti, aby se mohl uplatnit. Já umím od dětství pracovat s jazykem, chápat jeho řád, hrát si s jeho logikou, vnímat a měnit informaci, kterou nese, včetně té, která se jazykem nedá pojmenovat, která je ukrytá někde za textem. A rád tvořím nové světy nebo alespoň modely těch starých. A umím to.

Navíc od dětství, aniž bych to tušil, nástroje potřebné pro tento talent „trénuji“. Patřím k lidem, pro které verbální popis je stokrát bohatší než obraz (pro mne je lépe jednou slyšet, než stokrát vidět). Cokoli vidím nebo cítím, okamžitě si pojmenovávám a ukládám do paměti ve slovech. No, a pak už to stačí jen poskládat do hromady tak, aby to dávalo smysl, a přepsat.

Jak dlouho jste svůj debut psal? Byly chvíle, kdy jste si říkal, že knihu nedokončíte?

Já píši lehce, nikdy jsem se u psaní netrápil. Letnice jsem psal asi rok, s různě dlouhými pauzami (někdy i mnohotýdenními). Přece jen chodím do práce a času na intenzivnější psaní není moc, a k tomu všemu jsem děsně líný.

Že bych knihu nedokončil, mne nikdy nenapadlo, vlastně mne ani nenapadá, proč by mne to mělo napadnout. Samotné psaní je jen velice hravé řemeslo, když to člověk umí, není důvod, aby dílo nedokončil. Samozřejmě k tomu řemeslu je nutné mít v hlavě materiál, ze kterého se to uplete, ale o ten jsem myslím nikdy neměl nouzi. Navíc mne to bavilo, byl jsem neustále zvědavý, kam ty motivy povedou, kam povede příběh, co se stane s jednotlivými postavami a jak to celé skončí, což je pro zvědavého člověka, jako jsem já, velká motivace, takže nebyl důvod knihu nedokončit.

Myslíte si, že kniha má šanci uspět v soutěži Magnesia Litera?    

O tom je myslím předčasné uvažovat, to by mne tam musel někdo navrhnout a někdo vybrat do širšího výběru atd. Taky předem nevím, s jakými díly bude knížka srovnávána, takže na otázku nedovedu odpovědět. Někteří literární kritici si myslí, že Letnice mají své literární hodnoty, ale já nedovedu odhadnout, jestli je to na nějakou cenu, či nikoli. Každopádně je to kniha původní, originální, a v kontextu české současné literatury trochu „jiná“. Vracím se v ní k příběhu nesoucímu podstatu sdělení, jaký známe z literatury 19. a 20 století, snažím se vracet do prózy imaginaci, do jazyka poezii a do čtenáře představivost, prožitek, hru a fantazii. Pokud se knize povede tohle, pak budu spokojen. 

Před téměř třemi lety jsem Vám betovala knihu Časmánie, kterou jste chtěl vydat v nakladatelství Pointa, a jak jsem si všimla, na stránkách Pointy tento knižní projekt stále čeká na další zpracování. Proč se toto dílo nestalo Vaším debutem? Pořád uvažujete o vydání Časmánie v crowdfundingové kampani?

Ne. Přišel jsem na to, že nejsem typ pro crowdfundingové kampaně. Nebaví mne to a vlastně se cítím trapně, když se snažím získávat peníze na něco, co tvořím. Nechci psát „spotřební“ literaturu a nechci se tím živit – to by se mi mohlo stát, že začnu psát o něčem, o čem vypovídat nepotřebuji, a nabízet lidem mustry, které mají rádi a které už vlastně stokrát četli, a to mi nedává smysl. A taky si nepotřebuji za každou cenu tzv. „plnit sny“, knížka není sen, píši, protože mne to baví a protože to umím. Když to bude za něco stát, nějaký nakladatel si mě povšimne, když to za to stát nebude, nebude toho škoda. Ať to zapadne, jako v tomto světě zapadá do zapomnění spousta věcí a činů, nebo to časem napíše někdo jiný a lépe.

Je jedna věc, u které bych o samonákladu a možná i crowdfundingu byl schopen uvažovat, a tou je nejsmysluplnější část literatury – poezie. Té není nikdy dost a v současném světě schází. 

Co se Časmánie týče, je to čirá radost z fabulace, s originálním nápadem, ale tím, že si hrála s tenkrát aktuálními tématy, trochu zestárla.  Za posledních pět let se doba změnila dost zásadně a trochu jinak, než jsme čekali. Ale určitě se k ní vrátím a přepíši ji. Navíc, pamatuji-li si dobře, na smlouvu s Pointou musím ještě pár měsíců počkat, než vyprší jejich práva na titul.

Vystudoval jste klinickou farmacii, režii na DAMU a filmovou vědu na FF UK, krátce jste se živil uměním a nyní pracujete v oblasti medicínského výzkumu. Dalo by se říct, že do čehokoliv Vy jdete, Vám jde?

Ne, to rozhodně ne! Kdyby tomu tak bylo, zůstal bych přece u toho prvního, co mne napadlo. Každá profese a každá činnost chce svůj čas a hlavně hledání svého já, ve kterém je člověk v dané činnosti sebou samým – pak jde všechno a zdá se, že snadno, ale ani to se neobejde bez hledání, chybování a tápání.

Umím psát, to jo, to je možná o tom talentu, ale ke všemu ostatnímu jsem si musel posupně přijít. On i lehký život je dřina a vždy je vyvážen spoustou ztrát. Jsou lidé, co tu dřinu na něm mají rádi, a to jsou spokojení, vyrovnaní, tvořiví a optimističtí lidé, a pak jsou ti, pro které je ta dřina nepřípustná, netuší, proč jsou na svět pořád tak naštvaní, a čekají na to, že jim náhoda či někdo shůry nadělí, a nechtějí se smířit s tím, že naděleno už dávno mají.

V jakých divadlech jste režíroval? Uvažoval jste i o herecké kariéře?

To už bylo tak dávno, že se mi k tomu nechce vracet, já tuto cestu opustil před 23 lety. Možná až budu v důchodu, seberu pro potěšení pár lidí a udělám s nimi nějakou ochotnickou pecku, kdoví.

Já studoval režii, o herectví jsem nikdy ani neuvažoval. Neumím to a nedovedl bych to, na to jsem málo extrovertní a nemám pro to ani fyzické, ani psychické předpoklady, já jsem stavěn pro jiný typ tvorby.

Jaké jsou Vaše další spisovatelské plány?

Teď dokončuji knihu velmi volně navazující na Letnice, s pracovním názvem Slunovrat. Děj se odehrává v 50. letech (tedy 50 let po Letnicích) na stejném místě. Ale samozřejmě netuším, jestli bude tak dobrá, aby mi ji nakladatelství vydalo.

Pak mám rozepsaný o něco těžší, trochu psychologizující román z období 2. světové války. Taky trochu pročísnu své povídky, protože povídky mám jako formu moc rád, jen je nikdo moc nechce vydávat, ale třeba někdy... No, a pak se přece vrátím k Časmánii, ne?