Kniha hodna Magnesie Litery?

V dnešním světě se mnoho autorů s velkým spisovatelským potenciálem a zajímavými myšlenkami nechá strhnout nenáročnými čtenáři a píšou o plytkých tématech, s nimiž prodají více výtisků než s kvalitní literaturou.

Existují však výjimky, které odolávají červeným knihovnám a dokola omílaným vztahovým dramatům, a mezi ty výjimky patří právě i Miroslav Hlaučo, autor knihy Letnice.
Dílo je pozoruhodné hned v několika aspektech. Autor dokázal propojit historická témata s prvky magického realismu, a aby toho náhodou nebylo málo, přihodil k tomu komplikovaný milostný trojúhelník a kriminální zápletku. Hllavním tématem je boj tradičního pojímání světa s moderním. Styl vyprávění je velice čtivý, příběh rychle ubíhá a jazyk zůstává po celou dobu četby bohatý a drží jemnou míru nadsázky.
Zajímavá je i struktura díla. Hlavní téma je vyprávěno přísně chronologicky, formou fiktivní kroniky, ale v jednotlivých dílčích motivech se vrací do blízké i vzdálené minulosti, která líčenému ději předcházela, aniž by to rušilo rytmus a spád. To vše vytváří kouzelnou, trochu nostalgickou atmosféru, a ve čtenáři to vyvolává pocit, že se pohybuje ve světě, který je úplný, sice neznámý, ale presto povědomý a naprosto pochopitelný. Je skoro až neuvěřitelné, že Letnice jsou Miroslavovým knižním debutem.
Při samotném čtení jsem měla pocit, že čtu knihu od spisovatele z dávné doby. V české literatuře jde totiž o ojedinělé dílo. Narazila jsem na názor, že v dnešní době, orientované na mainstreamovou, spotřební tvorbu, bude těžké najít čtenáře, kteří si knížku rádi přečtou, ovšem věřím, že spousta z nás ještě upřednostňuje kvalitní literaturu.
Troufnu si říct, že se kniha objeví v příštích nominacích na Magnesiu Literu. Za mě jsou Letnice parádním románem, který si určitě přečtu znovu!