Jak jsem poprvé popisovala sebe

Ohraná souvětí a stejné fráze už nikoho nebaví. Chtěla jsem se od ostatních opět odlišit, být co nejvíce originální, a proto jsem o sobě napsala charakteristiku ve verších.

Les.

Kouzelné místo, kde člověk plně souzní se zvířaty.

Právem se říká, že zelená barva uklidňuje.

.

Lesní víly tančí po bodavém jehličí,

Vijí věnce z orsejí,

Potměšile se chichotají.

Každá ví, jak se tancuje polka.

Každá ví, jak se rajcovně obléct.

Každá ví, co se líbí těm druhým.    

Jen jedna z nich smutně stojí v mraveništi.

.

Pamatuji si na tu dívku s dlouhými kadeřemi a zelenýma očima.

Postávala u opuštěného stromu, chráněného neviditelným štítem.

Mnoho víl štítem prošlo,

Avšak nikdy jejich ruce nezavadily o kmen.

.

Listí se často mísilo s jehličím.

„Buď víc cool!“ smála se první víla.

„Jsi až moc drsná,“ prohodila druhá.

„Mám tě strašně ráda, zlatíčko,“ uculovala se třetí.

„Jsi afektovaná svině!“ nadávala čtvrtá.

Znamenalo to jediné;

Dnes si Locika vlasy nerozčeše.

.

Opuštěný strom dopadl na zem.

Srnky odběhly pryč.

Víly mlčky postávaly na místě.

.

Z rádia se místo romantických písní ozýval metal.

Kos bezostyšně vyhnal sýkorku.

Locika se změnila na Ozzáka.

.

„I’m on the highway to hell!“

„Te creo!“

„I'm on the way to the promised land.“

„Quiero ternerte junto a mí.“

„Hell.“

„Amor.“

„Hell!“

„Amor!“

„HELL!“

„AMOR!“

.

Zvedla se vichřice.

Koruny stromů se prohnuly pod tíhou větru.

Popelko, listí dej k šiškám, jehličí ke klacíkům.

POPELKO, TY KURVO, LISTÍ DEJ K ŠIŠKÁM, JEHLIČÍ KE KLACÍKŮM!

POPELKO!!!

...

Les.

Kouzelné místo, kde člověk plně souzní se zvířaty.

.

Uklidňující barva přinesla klid v jiné podobě,

Datlové se zelené vysmívají,

Lociku s Ozzákem uklovali holoubci.

Na pohřbu jim zazněla rocková verze písně Nuestro Camino.

.

Te amo, devil.