Jak jsem poprvé prchala před policií

Za pošpiněnou trávou a nedalekým bahnitým břehem ležel ještě bahnitější rybník. A na tom rybníku se houpaly bójky, které zkazily cestu už několika plavcům.

Byl horký letní den. Válela jsem se na travnaté pláži v Měříně a četla si knihu. Po chvíli mi zaškrundalo v břiše, tudíž jsem se naládovala svačinou, a abych ihned spálila nabité kalorie, šla jsem se vykoupat do rybníku. Dobře, přiznávám, nebylo to kvůli kaloriím. Bylo mi jednoduše vedro a potila jsem se jako sušený velbloud na poušti.

Voda se mi zpočátku zdála studená jako mrazák, ale po chvíli se z mrazáku stal Mrazík, takže mi srdce zjihlo jako Nastěnce. O tzv. "Marfušovském protáhnutí dutiny ústní" nebudu raději hovořit.

Plavala jsem na způsob tělesně znevýhodněné žáby, sluníčko mi propalovalo mou mini plešku a vítr ze mě dělal Samaru. Ačkoli nejsem velký fanda sportů, plavání ve mně vyvolává pocity radosti. Možná je to proto, že většinu práce za mě vždycky udělá hladina vody.

Jak jsem se tak kochala místní krajinou a vdechovala do sebe oder z kanalizace, najednou jsem ji spatřila. Přede mnou se tyčila oranžová a pěkně vypasená nepřítelkyně, jež přivedla k neštěstí mnoho zdatných plavců a jednu průměrnou plavkyni, kterou by předběhl i nevyučený slimák. Bójka. Věděla jsem, že bóje ohraničují jakousi hranici mezi devadesáti pěti procentním bezpečím a čtyřiceti procentním nebezpečím, avšak i přes tuto skutečnost jsem se rozhodla plavat dál. Sice jsem každou chvíli slyšela za sebou motorové čluny a viděla projíždějící lodě, ovšem ani to mě nedokázalo odradit.

Po několika metrech se však stalo něco, co jsem nečekala. Z levé strany vesele plula velmi nenápadná loďka a v ní se vyhřívali dva policisté. Jeden nad něčím dumal, druhý se (soudě podle jeho výrazu) tvářil ve svých Gucci brýlích jako okázalý čtyřicátník, který jde s dobou.

Pokračovala jsem ve své cestě dál, ale jakmile jsem vycítila na sobě pohled dvou černých plastových sklíček, otočila jsem se a vydala se zpět ke břehu. Nechtělo se mi platit pokutu.

Plavala jsem pomalu, nikam jsem nespěchala. Měla jsem plán.

Policisté za pár vteřin zmizeli. Vítězoslavně jsem se usmála, otočila se o sto osmdesát stupňů a opět se vzdalovala od břehu. Policisté nade mnou ten den ještě nevyzráli.

I z blogera může být v budoucnu kriminálník.